Česká koruna

I. Charakteristika; II. Vznik instituce České koruny a její vývoj ve středověku; III. Proměny České koruny v raném novověku a její teritoriální rozpad.

I. Charakteristika

Pojem Česká koruna je zkrácenou podobou termínu Koruna království Českého vzniklého překladem označení → Corona regni Bohemiae, který se ustálil ve 40. letech 14. století. Rozuměla se pod ním královská moc i teritorium spadající pod vládu → českého krále. Koruna se tak stala institucí, tj. pojmem, který v sobě zahrnoval teritoriální i mocenskou složku vlády českého krále. Termín se stal výrazem pro abstraktně chápaný stát trvající bez závislosti na osobě → panovníka. V této podobě ho přejalo i pojmosloví českého raně novověkého → stavovského státu. Po stránce teritoriální se rozsah Koruny měnil. Pro jednotlivé územní složky České koruny se vžilo označení korunní nebo → vedlejší země, pro nekompaktní, drobné državy se označovaly jako → zahraniční léna (feuda extra curtem). Ve smyslu historického a státoprávního pojmu zanikla Corona regni Bohemiae se vznikem samostatného → Československa roku 1918.

II. Vznik instituce České koruny a její vývoj ve středověku

Základ teritoriálnímu rozmachu království položil Jan Lucemburský, který během své vlády získal zpět → Horní Lužici, tj. → Budyšínsko (1319) a → Zhořelecko (1329), které v polovině 13. století připadly jako náhrada věna české princezny braniborským Askáncům. V listině z 19. 5. 1329, jíž král Jan stvrzoval přivtělení Zhořelecka k → Českému království, užil poprvé termínu Česká koruna. Tento pojem se sice v českém prostředí poprvé objevil již v polovině 13. století, ale pouze solitérně, a to ve dvou písemnostech týkajících se → špitálu → johanitů na Malé Straně a pravděpodobně podle francouzského vzoru bez hlubšího vztahu k státoprávnímu pojmosloví tehdejšího přemyslovského království. V lucemburské → kanceláři se pojem Česká koruna použil znova po delší přestávce na konci 30. let 14. století. Definitivně se prosadil až v době vlády Karla IV.

V letech 1327–1329 složila Janovi jako českému králi lenní slib většina slezských Piastovců. Jmenovitě získal český král na území → Horního Slezska knížectví opolsko-nemodlínské, ratibořské, těšínské, bytomsko-kozelské, osvětimsko-zátorské, na území → Dolního Slezska knížectví hlohovsko-zaháňské, lehnicko-břežské a vratislavské. Kníže Jindřich VI. Vratislavský navíc svou zemi českému králi odkázal. → Vratislavsko se tak od roku 1335 stalo bezprostřední državou království, podobně jako polovina → Hlohovska (1331). Lucemburkové dosáhli i uznání svrchovanosti českého krále nad → slezskými knížectvími ze strany polského krále (1335–1339). Král Jan ještě získal některá drobná → léna ve Vogtlandu (1327) a jako říšskou → zástavu → Chebsko (1314/1322).

Největšího územního rozmachu dosáhla Česká koruna za vlády Karla IV., kdy do jejího svazku přibyla ještě valná část → Horní Falce (v historické literatuře zvané od 18. století → Nové Čechy), → Dolní Lužice, → Braniborsko, četné državy na území Říše, roztroušené především ve Francích, v Pomohaní, ve Vogtlandu a → Míšeňsku. Nejvzdálenější české léno leželo na Bodamském jezeře (Alt Montfort). Ke Koruně samozřejmě náležela i → Morava, tvořená třemi lény: Markrabstvím moravským, → olomouckým biskupstvím a Opavským knížectvím, počítáno k ní bylo i vzdálené Lucemburské vévodství. Ve → Slezsku připadl roku 1368 českému králi po smrti knížete Bolka II. Svídnického nárok na Svídnické a Javorské knížectví, která měla zatím užívat Bolkova vdova Anežka Rakouská (†1394).

Teprve Karel IV. začal s plným vědomím užívat pojmu Koruna království českého. Za počátek jejího státoprávního uvedení v život lze považovat vydání inkorporačních → listin pro Moravu, slezská knížectví, Budyšínsko a Zhořelecko dne 7. 4. 1348. Tento dokument náleží do souboru 14 listin, které uvedeného dne Karel zpečetil a které byly pro vývoj českého státu vesměs mimořádně důležité, byť proslulost si z nich získala především listina týkající se založení pražské univerzity. Z hlediska právního nebyl však vztah českého krále k jednotlivým zemím a državám jednotný. Připojená území mohla příslušet buď přímo pod vládu panovníka jako jeho bezprostřední državy, nebo jako královská léna, případně jako zástavy.

Podle středověkého chápání státu byl jediným představitelem Koruny český král. Pro správu nově vzniklého celku nebyl vytvořen žádný nový centrální úřad, k výkonu královské moci postačovaly existující → dvorské úřady v čele s kanceláří. Zástupcem panovníka v jednotlivých → zemích byl jím jmenovaný správce, zvaný → zemský hejtman nebo → zemský fojt. Vnitřní správa a → soudnictví neprošly v naprosté většině zemí zásadními změnami a jejich výkon zůstal v rukou místních reprezentantů země.

Karel IV. dbal také o státoprávní zajištění nově získaných území, a to i ve vztahu k okolním zemím a zvláště k Říši. Zachovalo se velké množství listin, jimiž jako → římský král (od roku 1346) a posléze → římský císař (od roku 1355) potvrzoval neodlučitelnost jednotlivých území od České koruny, stejně jako potvrzovacích listin → kurfiřtů (tzv. Willebriefe). Inkorporační neboli přivtělovací listiny (zkráceně → inkorporace) vydal Karel IV. pro – kromě zmíněné Moravy (1348) – slezská knížectví a Budyšínsko se Zhořeleckem, tj. pro Horní Lužici (1348, 1355), též pro državy v Horní Falci (1355) a pro Dolní Lužici (1370).

Strukturu → církevní správy se ale Karlu IV. změnit nepodařilo. Korunní země (kromě Moravy) zůstaly součástí stávajících → diecézí spadajících pod mimopražské metropole. Ze zemí, které dlouhodobě zůstaly spojeny s Českou korunu, šlo především o Slezsko, které spadalo pod → vratislavské, obě Lužice náležely pod → míšeňské, Chebsko pod → řezenské biskupství.

Na konci vlády rozdělil Karel IV. korunní země mezi své dědice. Nejrozsáhlejší území měl bezprostředně spravovat Václav IV. jako český král (Čechy, velkou část Horní Lužice, Dolní Lužici, slezská knížectví, zahraniční léna). Císařovu mladšímu synovi Zikmundovi připadla převážná část braniborského markrabství. Pro nejmladšího syna Jana vytvořil Karel IV. zvláštní území, stávající z vévodství zhořeleckého, jehož jádrem bylo Zhořelecko, část Dolní Lužice (především povodí Lužické Nisy) a tzv. → Nové marky v Braniborsku.

Zhořelecké vévodství jako samostatné léno zaniklo Janovou smrti 1396. Termín vévodství však Zhořelečtí užívali ještě na počátku 17. století. Moravská → sekundogenitura vládla v Markrabství moravském až do svého vymření markrabětem Joštem roku 1411, v → Lucembursku do smrti Václava Lucemburského roku 1383. Po jeho smrti připadlo vévodství českému králi, ale postupem let byly vazby ke Koruně oslabovány, až bylo 1441–1443 prodáno burgundskému vévodovi Filipovi Dobrému.

Koruna do poloviny 15. století utrpěla ještě další ztráty. Po sesazení krále Václava IV. z říšského trůnu odpadla od České koruny i mnohá zahraniční léna spolu se starými přemyslovskými državami v povodí Labe (Königstein, Pirna; Dohna). Král Zikmund Lucemburský prodal v roce 1415 Braniborsko purkrabímu norimberskému Fridrichovi, který založil braniborskou větev Hohenzollernů. Jim posléze připadla do zástavy i Dolní Lužice. Během → husitských válek odpadlo od království → Žitavsko, které se přiklonilo k Horní Lužici.

Jiří z Poděbrad se postaral o revindikaci českých držav z dob Karla IV. V roce 1459 uzavřel v tomto směru smlouvu se saskými vévody, podle nichž měla být všechna česká léna v Míšeňsku a Durynsku zachována. Komplikovanější jednání proběhlo okolo nároků na Dolní Lužici, jíž se nakonec v roce 1462 v Gubenu Hohenzollernové vzdali (kromě Chotěbuzi (Cottbus) a některých drobnějších panství, jež podrželi jako léna České koruny). K uznání zbytku českých lén v Horní Falci (celkem 15 lén) došlo o další tři roky později, smlouvou uzavřenou 1465. Jiří se snažil rozšířit rodové statky do Slezska, kde roku 1454 odkoupil někdejší državy Půty z Častolovic, Frankenštejnsko a Minsterberské knížectví a také k českému království náležící → Kladsko. Po stránce správy Koruny se král Jiří vrátil k centrálně mocenskému principu, tj. k jmenování královských zástupců v korunních zemích z řad české → šlechty.

Na samém konci Poděbradovy vlády ale došlo k nebezpečnému rozpolcení České koruny. Vedlejší země ovládl uherský král Matyáš Korvín, zvolený částí → stavů českým králem. Pod jeho mocí zůstaly i po nástupu Vladislava II. Jagellonského na český trůn. Po uzavření příměří v prosinci 1476 oba panovníci rozdělení Koruny definitivně proklamovali v tzv. → olomoucké smlouvě podepsané 21. 7. 1479. Podle ní mohli oba užívat titulu český král, Vladislav však fakticky vládl pouze v Čechách. Ostatní země mohl on nebo jeho nástupce získat teprve po Matyášově smrti a po složení 400 tisíc zlatých. Matyáš se snažil tyto země pevně ovládnout a také je alespoň částečně sjednotit správně. Zřídil ve Vratislavi úřad nejvyššího hejtmana (Oberlandeshauptmann), jemuž náležela vrchní správa nejen nad slezskými královskými knížectvími, ale i nad oběma Lužicemi.

Do vedlejších zemí postupně pronikli saští vévodové, kteří koupili v roce 1472 → Zaháňsko, spolu s Priebusem a několika dalšími državami v Dolní Lužici. Krnovské knížectví (původně část Opavského knížectví) koupili v roce 1523 Hohenzollernové, kteří k němu po smrti posledního opolského Piastovce připojili v roce 1532 ještě knížectví bytomské a opolské. Matyáš zemřel v roce 1490 a na uprázdněný uherský trůn byl zvolen český král Vladislav II. V rámci vzniklé personální → česko-uherské unie mu připadla zpět i vláda nad českými korunními zeměmi.

III. Teritoriální proměny České koruny v raném novověku

Během 15. století se ve všech zemích České koruny dovršil proces vývoje zemských stavů i v každé z vedlejších zemí. České zemské stavy se považovaly za nadřazené nad zemskými stavy ostatních částí Koruny, ale ty jejich protektorství nepřijaly. Rostoucí stavovský zemský partikularismus se plně projevil při nástupu Ferdinanda I. na český trůn. České stavy rakouského vévodu zvolily, zatímco ostatní země uznaly jeho nároky. Zástupci věch stavů se scházeli na → generálních sněmech, které svolával král dle svých potřeb a zájmů. Teprve v době → českého stavovského povstání uzavřely v roce 1619 s českými stavy stavy ostatních zemí společnou Konfederaci zemí České koruny (→ Česká konfederace).

Během 16. století se velmi rychle do vedlejších zemí rozšířila → reformace. → Luterství se prosadilo v Dolní Lužici, převažovalo v Horní Lužici a ve velké míře zasáhlo i Slezsko. Katolictví zde na počátku 17. století prosazovali těšínský vévoda Adam Václav a Lichtenštejnové, kteří získali → Opavsko a → Krnovsko.

Zásadní teritoriální ztrátu utrpěla Česká koruna → pražským mírem v roce 1635, jímž se Habsburkové vzdali Horní a Dolní Lužice ve prospěch saského kurfiřta Jana Jiřího. Pod svrchovaností českého krále nadále zůstalo Slezsko. Po prohraných → slezských válkách (1740–1742; 1744–1745; 1756–1763) musela Marie Terezie rezignovat na zhruba šest sedmin území Slezska; zachovala pouze tzv. → České neboli Rakouské Slezsko (zahrnovalo Krnovské knížectví, Opavské knížectví (bez → Hlučínska), Těšínské knížectví, část Nisského knížectví (Javorník, Vidnava), → Bílsko povýšené 1754 na Bílské knížectví a několik samostatných panství). Zbylá drobná léna českého krále na území Říše odpadla po jejím zrušení v roce 1806. S českým královstvím zůstalo vedle zbytků Slezska spojeno též Chebsko.

Literatura

Siegfried Grotefend, Die Erwerbungspolitik Kaiser Karls IV. Zugleich ein Beitrag zur politischen Geographie des deutschen Reiches im 14. Jh. (Historische Studien 66), Berlin 1909
; Robert Flieder, Corona regni Bohemiae, in: Sborník věd právních a státních, 9, 1908–1909, s. 119–149
; 10, 1909–1910, s. 45–66, s. 292–305
; Jan Kapras, Právní dějiny zemí koruny České, Praha 1913
; Hedwig Sanmann von Bülow, Die Inkorporationen Karls IV., Ein Beitrag zur Geschichte des Staatseinheitsgedankes im späten Mittelalter, Marburger Studien zur älteren deutschen Geschichte II/8, Marburg 1942
; Hynek Bulín, K otázce právního poměru Opavska k Moravě ve 14. století, Slezský sborník 55, 1957, s. 73–79
; Joachim Prochno, Terra Bohemiae, Regnum Bohemiae, Corona Bohemiae, in: Manfred Hellmann (ed.), Corona Regni. Studien über die Krone als Symbol des Staates im späten Mittelalter, Weimar 1961, s. 198–224
; Hans Hubert Hoffmann, „Böhmisch Lehen vom Reich.“ Karl IV. und die deutschen Lehen der Krone Böhmen, Bohemia 2, 1961, s. 112–124
; Jiří Veselý, Obnova zahraničních lén České koruny za Jiříka z Poděbrad, Právněhistorické studie 8, 1962, s. 261–279
; František Kavka, Böhmen, Mähren, Schlesien, in: Ferdinand Seibt (ed.), Kaiser Karl IV. Staatsmann und Mäzen, München 1978, s. 189–195
; Josef Válka, Karlova integrace Moravy do českého státu, Jižní Morava 16, 1980, s. 43–53
; Wolfgang D. Fritz, Corona regni Bohemiae (Die Entstehung des böhmischen Königtums im 12. Jahrhundert im Widerspiel von Kaiser, Fürst und Adel), Berliner Historische Studien 6, 1982, s. 209–296
; Jan Janák – Zdeňka Hledíková, Dějiny správy v českých zemích do roku 1945, Praha 1989
; Josef Válka, Dějiny Moravy I, II, Vlastivěda moravská, Brno 1991, 1995
; Lenka Bobková, Územní politika prvních Lucemburků na českém trůně, Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica I, Ústí nad Labem 1993
; Joachim Bahlcke, Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsburgerherrschaft (1526–1619), (Schriften des Bundesinstituts für ostdeutsche Kultur und Geschichte), München 1994
; Lenka Bobková, Poměr korunních zemí k Českému království ve světle ustanovení Karla IV., Právněhistorické studie 34, 1997, s. 17–38
; Eva Semotanová, Historická geografie českých zemí, Praha 1998
; František Honzák – Marek Pečenka – František Stellner – Jitka Vlčková, Evropa v proměnách staletí, Praha 2001.

Lenka Bobková