Bachův absolutismus

I. Terminologické vymezení; II. Vývoj neoabsolutistického režimu: 1. Počátky, 2. Neoabsolutismus císaře Františka Josefa I., 3. Konec neoabsolutismu.

I. Terminologické vymezení

Vžité, ale nepřesné označení pro neoabsolutistický režim (→ neoabsolutismus), panující v → habsburské monarchii v letech 1849–1860, pojmenovaný po ministru vnitra Alexandru Bachovi. Rozhodující postavou tohoto režimu byl nejprve ministerský předseda Felix kníže Schwarzenberg a po jeho smrti císař František Josef I. Bach ztělesňoval pouze jednoho z výrazných představitelů absolutistického systému vlády. Za své ztotožnění s tímto režimem vděčil skutečnosti, že dlouho nebylo radno připsat skutečnou odpovědnost samotnému císaři. V německé, rakouské – a díky Ottovi Urbanovi – i v české historiografii se vžil přesnější termín (františkojosefínský) neoabsolutismus.

II. Vývoj neoabsolutistického režimu

1. Počátky

Podstatou a hlavním úkolem neoabsolutistického režimu byla konsolidace politických poměrů v habsburské říši po potlačení → revoluce 1848–1849 a zároveň modernizace monarchie reformami prováděnými shora, byrokratickou cestou, bez souhlasu voleného zastupitelského sboru. Tato konsolidace byla v letech 1849–1851 dočasně konána na formálním základě oktrojované → březnové ústavy (Stadionovy) ze 4. 3. 1849, s předpokladem, že prováděné reformy budou předloženy → říšskému sněmu ke schválení. Schwarzenbergova vláda však ve skutečnosti se svoláním říšského zastupitelstva již nepočítala. Absolutistický způsob vlády umožnilo definitivní potlačení revolučního hnutí v monarchii v průběhu roku 1849 (7. 3. rozehnání říšského sněmu v Kroměříži, vítězství v Itálii, 13. 8. kapitulace uherských vojsk u Világose). → Výjimečný stav, vyhlášený v citlivých částech monarchie v průběhu let 1848 a 1849, usnadňoval udržení zdánlivě klidných poměrů v monarchii. K jeho zrušení přikročil císař v Praze a ve Vídni teprve k 1. 9. 1853, v Itálii, Haliči a Uhrách k 1. 5. 1854 a konečně v Sedmihradsku k 15. 12. 1854.

2. Neoabsolutismus císaře Františka Josefa I.

Rozhodný krok k obnovení → absolutismu podnikl císař 20. 8. 1851, kdy podepsal tři výnosy: 1) → kabinetní list adresovaný předsedovi → říšské rady Karlovi Kübeckovi, kterým byla tato instituce přeměněna v poradní orgán císaře; 2) kabinetní list ministerskému předsedovi Felixi Schwarzenbergovi, kterým byla vláda zbavena odpovědnosti jakékoli jiné politické autoritě a byla nadále odpovědná pouze císaři a 3) výnos, podle něhož měla vláda zvážit možnost realizace ústavy z 4. 3. 1849.

Příklon k absolutismu byl dokončen 31. 12. 1851, kdy císař vyhlásil Zásady pro organické řízení zemí rakouského císařství. Tyto tzv. → silvestrovské patenty sice formálně zrušily všechna politická práva, ale zároveň potvrdily rovnost občanů před zákonem, → náboženskou svobodu vykonávanou v rámci státem uznaných → církví a zánik poddanských svazků, včetně závazků, které z nich vyplývaly. Veškeré zákonodárství mělo být prováděno ve všech zemích habsburské monarchie jednotně, ale s vyloučením veřejnosti. → Samospráva měla být povolena pouze na nejnižším článku státní správy – v → obcích. Základem → státní správy se staly okresní úřady, které soustřeďovaly veškerou administrativu. Soudní úředníci tvořili zvláštní kategorii státních úředníků.

Po smrti Felixe Schwarzenberga (4. 4. 1852) oznámil císař František Josef I., že nepokládá nadále vládu za kolektivní orgán a že konferencím ministrů bude zpravidla předsedat sám. Nebyl proto jmenován nový ministerský předseda a ministr zahraničí Karl Ferdinand hrabě Buol-Schauenstein byl pouze pověřen zastupováním císaře v předsednictví ministerských konferencí v době jeho nepřítomnosti.

Rozhodnutím z 11. 4. 1852 došlo k vyčlenění policejní agendy z pravomoci ministerstva vnitra. S platností od 1. 6. 1852 vznikl nezávislý Nejvyšší policejní úřad. Do jeho čela císař jmenoval generála Johanna von Kempena, který ve svých rukou koncentroval veškerou vnitřní ozbrojenou moc, neboť byl od podzimu 1849 také vrchním inspektorem → četnictva. Budoval četnictvo jako vojensky organizovaný nástroj vnitřní bezpečnosti a elitní vojenský sbor. Kempen byl podřízen pouze císaři a do roku 1857 se neúčastnil ani zasedání ministerských konferencí. Sbíral informace o všech vlivných osobnostech monarchie, včetně ministrů. Své znalosti dokázal patřičně využít.

Podobně byla reorganizována armáda. Dne 12. 5. 1853 bylo vytvořeno vrchní velitelství armády a v jeho rámci jako zvláštní sekce ministerstvo války. Šéf této sekce však nebyl titulárně ministrem a také se neúčastnil ministerských konferencí.

K důsledné kontrole společenského života i k zamezení nežádoucích politických aktivit obyvatelstva sloužilo rovněž vydání nového → tiskového zákona z 27. 5. 1852, který umožňoval zabavovat úřední cestou jakékoli periodické i neperiodické tiskoviny domácího i zahraničního původu. Spolkový zákon z 26. 11. 1852 znemožňoval jakékoli sdružování, které by se chtělo zabývat věcmi „patřícími do oblasti zákonodárství či veřejné správy“ a vznik jakéhokoli → spolku vázal na úřední povolení.

Díky osobě svého předsedy Karla Kübecka von Kübau, jenž byl vlivným přívržencem konzervativního kurzu, hrála významnou roli v politickém systému neoabsolutistické monarchie také dvanáctičlenná říšská rada. Po Kübeckově smrti v září 1855 byl do čela této instituce povolán arcivévoda Rainer, čímž se stala dočasně nedůležitou.

Neformální autoritou disponoval bývalý císařův učitel a od roku 1853 vídeňský arcibiskup Othmar Rauscher, který byl po smrti Felixe Schwarzenberga považován za hlavního císařova rádce. Pod jeho vlivem se císař rozhodl uzavřít → konkordát s → katolickou církví. Konkordát z 18. 8. 1855 poskytoval katolické církvi značné pravomoci ve veřejném životě.

Dne 19. 1. 1853 vydala ministerstva vnitra, financí a spravedlnosti společně předpisy o kompetenci politických a soudních úřadů podle Zásad organického řízení zemí rakouského císařství. Během let 1853–1854 byly vypracovány i konkrétní prováděcí předpisy pro jednotlivé → země. Nové úřady na → Moravě a ve → Slezsku byly zřízeny 21. 4. 1854, v → Čechách bylo obdobné nařízení vydáno 9. 10. 1854.

V dubnu a květnu 1855 začaly v Českých zemích fungovat nově zřízené okresní a → krajské úřady, tvořící základní kámen neoabsolutistické správní reformy, která definitivně nahradila předbřeznové patrimoniální zřízení. Důležitou stabilizační oporou neoabsolutismu bylo též poskytnutí dostatečného prostoru k živnostenskému podnikání.

3. Konec neoabsolutismu

Koncem 50. let 19. století narůstala všeobecná nespokojenost s vnitropolitickými poměry v monarchii. Rozhodný impuls ke změnám dala porážka Rakouska ve válce se Sardinií a Francií. Po ní vydal František Josef I. 15. 7. 1859 manifest, v kterém sliboval „přiměřené opravy v zákonodárství a ve správě“. Dne 21. 8. 1859 přikročil císař k závažným personálním změnám. Z úřadu šéfa Nejvyššího policejního úřadu propustil Johanna Kempena. O posty přišli taklé ministr vnitra Alexandr Bach a císařův osobní pobočník Karl hrabě Grünne. Ministr zahraničí Johann Bernhard hrabě Rechberg-Rothenlöwen byl zároveň jmenován ministerským předsedou. Hlavní příčinou těchto změn byla katastrofální finanční situace monarchie. Císařským patentem z 5. 3. 1860 byla svolána → rozmnožená říšská rada, aby projednala akutní finanční otázky. Průběh jednání tohoto grémia měl za následek vydání Císařského diplomu ze dne 20. října 1860 k uspořádání vnitřních státoprávních poměrů v monarchii (→ říjnový diplom), kterým se František Josef I. zavazoval napříště vládnout zákonným způsobem v součinnosti s říšskou radou.

Literatura

Carl von Czoernig, Österreichs Neugestaltung 1848–1858, Stuttgart–Augsburg 1858
; Eduard Winter, Revolution, Neoabsolutismus und Liberalismus in der Donaumonarchie, Wien 1969
; Christoph Stölzl, Die Ära Bach in Böhmen. Sozialgeschichtliche Studien zum Neoabsolutismus 1849–1859, München–Wien 1971
; Josef Kolejka – Richard Pražák, Charakter neoabsolutistického režimu habsburské monarchie a postavení jejích národů v letech 1849–1860, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 22, C 20, 1973, s. 187–196
; Harm-Hinrich Brand, Der österreichische Neoabsolutismus. Staatsfinanzen und Politik 1848–1860, Göttingen 1978
; Waltraud Heindl, Bürokratie und Verwaltung im österreichischen Neoabsolutismus, Österreichische Osthefte 22, 1980, s. 231–265
; Otto Urban, Česká společnost 1848–1918, Praha 1982
; Helmut Rumpler, Österreichische Geschichte 1804–1914. Eine Chance für Mitteleuropa, Wien 1997.

Pavel Cibulka